HK Jihlava

HK Jihlava
Okresní hospodářská komora Jihlava
podatelna@hkjihlava.cz | +420 567 309 320 | Benešova 1256/13 | 586 01 Jihlava

Slovy se lídry nestaneme

9. 6. 2021

S Janem Mračkem, předsedou Sekce životního prostředí HK ČR, o změnách, hrozbách i příležitostech, které přinášejí ambiciózní evropské environmentální výzvy společnosti, regionům, a především firmám.

Velkých změn doznává odpadové hospodářství, téma, kterému jste se věnoval několik let. Co všechno se mění?

Stihli jsme vše dotáhnout s  Ministerstvem životního prostředí jako předkladatelem ještě před koncem roku a Sněmovna přehlasovala i vratku ze Senátu, takže po asi dvaceti letech máme v podstatě zcela novou odpadovou legislativu. S nějakými výjimkami platí nová pravidla už od ledna tohoto roku, zahrnují jak zákon o odpadech, tak pravidla pro výrobky s ukončenou životností a také nový obalový zákon. Především se podařilo přiblížit cílům Evropské unie, které definuje takzvaný cirkulární balíček. V jedenadvacátém století je asi pochopitelné, že základem je významné omezení skládkování. Je to posun k tomu vnímat odpad jako komoditu a surovinu. Když bych měl shrnout, co to znamená v praxi, pak především zákaz skládkování směsného komunálního odpadu od roku 2030, významné zvýšení skládkovacího poplatku s nárůstem až na 1 850 korun za tunu v roce 2029 a takzvanou třídící slevu pro města a obce, která má motivovat k podpoře třídění, aby municipality nečekaly až na ten poslední rok.

Když třídící sleva pro obce, proč ne pro firmy? Nemělo by to logiku?

Dobrá myšlenka, taky jsme si to jako Komora mysleli, ale s ministerstvem se nám nepodařilo najít takový mechanismus, aby byl vymahatelný a nezatěžoval podnikatele složitou administrací. Bylo by to asi opravdu náročné a do jisté míry ministerstvo chápu. Co se nám podařilo udržet, je opční režim pro živnostenský odpad, kdy si firmy mohou vybrat, zda se zapojí do sběrného systému měst a obcí, nebo si na likvidaci odpadu najdou smluvního komerčního partnera. Původní představa totiž mířila k povinnému zapojení do systémů komunálního svozu, což se nám zdálo jako omezování práv podnikatelů. Úprava má být přísná, podnikatelé se mají zapojit do efektivního nakládání s odpady, ale nařizovat jim, s kým musejí spolupracovat, to jsme odmítli.

Vidíte v té situaci i nějaké příležitosti pro firmy? Cirkulární ekonomika a téma second life začíná být možná zajímavé téma…

Zásadní příležitost je určitě v materiálovém využití odpadu. Moc se o tom nemluví, protože se debata často strhává pouze směrem ke spalovnám a k využití odpadu pro výrobu tepla. Ale podívejme se na evropské cíle. Neřeším, zda jsou dobré, či špatné, prostě jsou. Do roku 2035 by se mělo skládkovat maximálně 10 procent, 25 až 30 procent by se mělo objevit v energetickém využití a až 65 procent komunálního odpadu by mělo dále jít cestou materiálového využití. Zatímco kapacity pro energetická procenta v zásadě máme a energetický cíl tedy můžeme naplnit jako stát poměrně snadno, infrastruktura na materiálové využití chybí nejen v Česku, ale troufám si říct, že v celé Evropě. A tady jsou největší možnosti pro inovace, největší příležitosti. Bude to ovšem chtít podporu státu, jako Komora vidíme prostor třeba v legislativních pravidlech pro zadávání veřejných zakázek, umíme si představit, že třeba u liniových staveb bude pevně stanovené procento využití recyklátů. Stát by měl jít příkladem. Když to bude dělat on, propadne se ta praxe i na úroveň měst a obcí a firmám se vyplatí při tom zájmu investovat do technologií. Možná nejen náš stát, ale i Unie budou muset ještě v tomto bodě zapracovat a nabídnout nějaké incentivy, aby země Unie cíl 65 procent materiálového využití odpadu naplnily. Já osobně si myslím, že je to cíl nereálný. Nejsem zastáncem dotací a podpor, protože obecně distorzují trh, ale tady bych je asi dokázal přijmout. Protože to musí být státní, či unijní politika. Těžko donutíte stavaře používat recykláty, když primární suroviny jsou zatím často levnější a kvalitnější. To je možná ten zásadní problém, při tlaku na dodavatelské ceny. Řešení a technologie často existují, ale ekonomicky to nedává smysl.

Evropa musí ve svých environmentálních výzvách nejprve hledat shodu s klíčovými hráči, s USA, Čínou, Indií, Ruskem… pokud ji nenajde a bude pokračovat tím směrem, kterým se vydala, opravdu to hrozí evropským průmyslovým skanzenem.

Není někde v kuloárech myšlenka ekologické daně na prvosuroviny?

Diskutuje se. Já jako liberál pro nové daně nejsem, trh a konkurence si najdou směr, myslím, že regulatorní změna by měla být dostačující. Stát dá mantinely a trh už si to utřídí. To je něco, co je klíčové pro Hospodářskou komoru, aby stát nastavil směrovky, kam chce jít, tedy jasné, srozumitelné a pokud možno stabilní prostředí. Firmy už si pak svou cestu najdou. Utáhnout to prostředí dalšími daněmi a deformovat ho dotacemi není cesta, kterou by podnikatelé chtěli.

Inovace, co mají smysl, vznikly vždy bez dotací…

To je i náš argument, z dotací nevznikne nic dlouhodobě udržitelného. Bohužel, v poslední době jsme si i my podnikatelé tak trochu zvykli, že dotace a podpory jsou standardní nástroje. A to není dobře.

Připravujete nějaký edukativní či jiný nástroj, kterým by Komora provedla firmy jejich možnostmi a příležitostmi?

Děláme to kontinuálně, samostatný produkt nemáme, ale snažíme se zmiňovaná témata k firmám dostávat. Nicméně základ je v tom, mít kvalitní právní prostředí a předvídatelné podmínky. To, o čem se bavíme, nejsou krátkodobé investice, návratnost je v řádu desítek let a v řádu desítek let tedy potřebuje investor cítit stabilitu. A je pravda, že úředník ne vždy správně chápe reálný život. Musím ale říct, že v poslední době se nám daří nacházet se státní správou společnou řeč.

Pomohou zrychlené odpisy?

To jsou přesně ty liberální ekonomické nástroje, o kterých si myslíme, že jsou efektivnější než zavádění nových daní a jsou také jedním z našich základních požadavků.

Konec uhlí v Čechách, také velké téma. Uhelná komise, které jste členem, už rozhodla, ale asi to zdaleka není rozhodnutí konečné…

Jen pro přesnost, jsem členem jedné z pracovních komisí, nikoliv toho velkého grémia. Ano, Uhelná komise jako poradní orgán rozhodla, vláda zatím ne. Náš závěr byl jednoznačný, abychom splnili cíle a neohrozili přitom energetickou stabilitu země, je rok 2038 jako mezní datum nejbližší možný, a to ještě s tím, že musejí proběhnout kroky, které to podmiňují. Typicky dostavba nových jaderných zdrojů. A ta už nabírá zpoždění. Rok 2038 není úplně dogma. Existuje totiž jeden významný externí faktor a ten se jmenuje emisní povolenky. Na konci dubna byla jejich cena, tuším, kolem 50 eur za tunu, což činí výrobu elektrické energie z uhlí ztrátovou. To není model, který vydrží do roku 2038. K útlumu těžby uhlí by tedy mohlo dojít i výrazně dříve, ale není asi reálné, že bychom stihli dříve nutné kroky, které to podmiňují. Takže do toho asi bude muset nějak vstoupit stát, protože nutit někoho ke ztrátové výrobě nelze.

 

Foto: Shutterstock.com

 

Je tu ale Modernizační fond…

Ano, soustřeďuje obrovské peníze, odhadují se dnes na 150 miliard korun a možná ještě něco přibude. Jsou to zdroje vlastně z prodeje emisních povolenek, a jak cena povolenek roste, do fondu přitéká více peněz. Jestli původně jsme počítali se 100 miliardami, možná se dostaneme i na dvojnásobek. Ovšem někdo to musí zaplatit, a to budou přesně ty firmy, které potom budou čerpat z fondu dotace. Sice s tím nemohu nic dělat, ale považuji to v principu za absurdní – Evropa nejprve od firem vybere peníze za emisní povolenky a ty v několika krocích stejným firmám přerozdělí, přičemž cestou se část těch peněz logicky ztratí. Nicméně fond tu je, je potřeba ho efektivně využít.

 

      Foto: Shutterstock.com                 

Foto: Shutterstock.com

 

Proč nebylo před lety zvoleno krátké řešení s povinným procentem do investic na modernizace?

Představa, že elektrárny na to kašlou, je ale mylná, všechny investovaly i v minulosti, často s nejistou návratností. Historicky byla uhelná energetika jistě velmi lukrativní obor, ale obávám se, že už to nějaký čas tak úplně neplatí. Problém je, že chceme, respektive Evropa chce, skokové změny ve velmi krátkém čase. V našich podmínkách je rizikem energetická nestabilita.

Míříte k debatám o energetickém mixu…

Přesně tak. Česká republika totiž na rozdíl od mnoha zemí nemá moc na výběr. Máme energetickou základnu, jakou máme, a nejsme ani Rakousko, ani Norsko, alternovat můžeme pouze v omezeném procentu. Pokud je tu evropský politický konsenzus, že uhlí končí, nemáme jinou možnost než konverzi na plyn, současně dostavět nové jaderné zdroje a v jednotkách procent použít fotovoltaiku a větrné zdroje. Kritika plynu či jádra je v tomto kontextu lichá. Nikdo z těch, co kritizují, nenabízí jiné řešení, jak zajistit stabilitu soustavy, která, mimochodem, je v Česku na velmi vysoké úrovni a přispívá významnou měrou i ke stabilitě soustavy evropské. A Hospodářská komora trvá na tom, že stabilita energetické soustavy je pro ekonomiku prioritou. Jsme průmyslová země a firmám musíme dát energii. Alternativní zdroje nejsou řešením, nemůžeme prostě skončit s uhlím a přejít na alternativu.

Když jste zmínil plyn, otevřeně se mluví o tom, že je to jen přestupní stanice. Vyplatí se ty investice?

Možná kdybychom nechali uhlí využívat jako zdroj o deset či patnáct let déle, bude výzkum a vývoj tak daleko, že bychom plyn mohli vynechat. Ale my těch deset let nemáme a vláda pracuje s tím, co je na trhu. Možná to v horizontu dvaceti let bude vypadat jako chybné rozhodnutí, ale nemůžeme pracovat s něčím, co je dnes jen hypotézou a není to k dispozici. To by byl hazard. A jen jedna poznámka ke stabilitě a politické nezávislosti – uhlí je komodita, která nám jí dává nejvíc. Ať už to bude plyn, nebo jádro, vždy si budeme muset vybrat dodavatele, sami to nezvládneme. A nějakým způsobem se závislými staneme.

Není třeba řešením pro energetiku bioplyn?

Ve velmi omezené míře, není to komplexní řešení. Možná se zdá, že bychom mohli být progresivnější. Také Komora je takovými názory atakována, ale tvrdím, že v energetice musíme hrát na jistotu. Garantovat situaci na desítky let dopředu. Vláda se musí chovat zodpovědně a Hospodářská komora jako podnikatelská samospráva je tu od toho, aby podnikatelům pomohla zajistit odpovídající podmínky a stabilitu v podnikání. To bez energie nelze.

Evropská environmentální témata zastřešuje svým způsobem Green Deal. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho nezná. Jak ho vidíte vy?

Jako příležitost i hrozbu. Určitě jako Hospodářská komora nezastáváme ten jednoznačný výklad, který prezentuje Evropská komise, zvlášť s ohledem na českou průmyslovou základnu. Dosažení stanovených cílů tak rychle, jak Evropa žádá, je skutečně velmi problematické. V oblasti cirkulární ekonomiky to logiku dává, energetická rovina je složitější, alespoň určitě z pohledu Česka nebo Polska. Co mě na Green Deal irituje, jsou dotace. Protože ty peníze, ať jakkoliv dobře myšlené, nedotečou všem a tam, kam mají. Ne vždy je rozhodujícím faktorem potřebnost a kvalita. A to je špatné, protože pro řadu firem to může znamenat, že nebudou schopny na trhu přežít, ale příčinou nebude rovná ekonomická soutěž. Green Deal je zkrátka příliš ambiciózní a já jsem praktik, který preferuje cestu per partes. Kdo si dnes vzpomene na dokument Evropa 2020? A měl to být před deseti lety dokument, který z Evropské unie udělá světového lídra. Slovy se lídry nestaneme. Nechápu logiku toho, že Evropa jako lídr v produkci spalovacích motorů svou pozici přepouští jiným, protože od svých špičkových řešení odchází. Ekonomickou logiku to nemá, je to politické zadání. Ano, i taková jsou legitimní. Ale pak ať předsedkyně Evropské komise předstoupí a řekne: Takové a takové jsou cíle a tolik a tolik to každého z vás bude stát, o tolik se zvýší vaše životní náklady. Chcete to? A pokud získá mandát většiny voličů v Evropě, fajn, jdeme do toho a je to naše svobodné rozhodnutí. Ale tohle se nestalo. A okolní svět se chová jinak. Bojím se, že se z Evropy stane ekonomický skanzen. Inovačními lídry už nějaký čas nejsme. Asijské i americké firmy rády a rychle obsazují pozice, které Evropa opouští.

 

JanMraček   

Od roku 2007 člen představenstva KHK Karlovarského kraje, od roku 2008 i představenstva HK ČR, předseda Sekce životního prostředí HK ČR. Podniká jako poradce v oblasti energetiky a odpadového hospodářství, působil jako člen kontrolních orgánů státních i municipálních firem, vystudoval práva na Univerzitě Karlově a v nizozemském Utrechtu. Je ženatý a má jednoho syna.

 

Jinými slovy, environmentální témata jsou nutná, ale ta debata by měla být globální…

To je to, na co narážím. Emisní povolenky má pouze Evropská unie a snižuje tím konkurenceschopnost svých firem na světových trzích. Dopady uvidíme v následujících letech. Vezměme konkrétní problém, plasty. Evropa je globálním lídrem v třídění plastů a byla by jím, i kdyby nepřijímala žádné směrnice v tomto smyslu. Mediálním hitem jsou plasty v moři. Ale devadesát procent jich vzniká v Asii. Když Evropa zakáže jednorázové plasty, neznamená to v globálním měřítku vůbec nic. Evropa musí ve svých environmentálních výzvách nejprve hledat shodu s klíčovými hráči, s USA, Čínou, Indií, Ruskem. Pokud ji nenajde a bude pokračovat tím směrem, kterým se vydala, opravdu to hrozí evropským průmyslovým skanzenem.

Neobstojí zelená námitka, že tam vznikají proto, že jsme právě deindustrializovali Evropu a přesunuli výrobu do Asie?

Nemyslím. Trh je globální. A největší trh s největší spotřebou je právě v Asii a je to trh velmi vyspělý, protože právě evropské firmy pomáhaly zvednout v minulých letech asijské standardy.

Nicméně Green Deal je realita. Co může to obří zadlužení znamenat pro české firmy?

Určitě růst nákladů, mluvili jsme o nárůstu ceny emisních povolenek, a to není virtuální problém, ten se promítne do reálných cen. Možná s dvou či tříletým zpožděním, ale promítne. A firmy už to pociťují dnes. Řada z nich je na hraně toho, aby za ně byla schopna platit. Když byla cena pětadvacet euro za tunu, brali jsme ji jako limit, který je maximálně možný, víc že ekonomika neunese. Dnes je to dvojnásobek. Takhle utahovat šrouby nejde donekonečna. Řada firem přežívá z podstaty, ale jsou to plátci daní a zaměstnavatelé. Je to dost nebezpečná hra, domeček z karet se může zhroutit.

Existuje nějaké obrana? Nějaký firewall?

Ukazovat reálný obraz, o což se země Visegrádu snaží. To je ale to jediné, mít samostatnou politiku s ohledem na naši velikost v podstatě nelze.

Témata, o kterých se bavíme, u nás nejvíce postihnou kraje, které už dnes jsou, snad s výjimkou kraje Moravskoslezského, na spodních příčkách ekonomické výkonnosti. Karlovarský kraj, který znáte velmi dobře, je mezi nimi…

To je bohužel pravda. Je tu Fond spravedlivé transformace, který by měl do tří nejpostiženějších krajů, k těm dvěma zmíněným patří ještě kraj Ústecký, dostat asi čtyřicet miliard korun na pomoc. Smysl je správný. Ale bylo by velkou chybou utratit ty peníze po milionech za drobné projekty. Mohou být bohulibé, ale to dnes nestačí, musíme hledat projekty, které změní ráz kraje. Hospodářské komory všech tří krajů jsou si toho vědomy a upozorňujeme na to. Musíme k transformaci přitáhnout ty největší hráče v regionech, musíme sem další velké podniky přivést. Je totiž pravda, že malé a střední podniky mají největší podíl na HDP a zaměstnanosti, mají silný inovační potenciál, ale nemají sílu v krátkém čase přinést regionu zásadní proměnu. A všechny tři regiony ji potřebují jako sůl. Nejsem si ale jistý, že kraje jsou připraveny.

Které projekty byste viděl jako zásadní?

Všechny, které mají potenciál provést region obdobím dekarbonizace. Ale nesmějí být jejich nositeli prázdné instituce, které vzniknou a zaniknou. Musíme pracovat s živými firmami a institucemi. A zásadním problémem třeba v Karlovarském kraji je transformace školství. My si můžeme pořád dokola opakovat, že kraj by měl přivést nějakou prestižní vysokou školu či univerzitu, ale když nebude vybudován základ v podobě odpovídající sítě středních škol, nikdy se to nepovede. A podmínkou je vážná a seriózní diskuze mezi privátním a veřejným sektorem o tom, jaký obraz by kraj měl mít za osm deset let.

Zkusíte načrtnout svůj obraz Karlovarska?

Kraj musí pomoci Sokolovské uhelné. Ne penězi, ale v rámci revitalizace pozemků je potřeba vytvořit funkční podnikatelský ekosystém a přivést nové průmyslové firmy. A pro ty je klíčové, jestli seženou kvalitní pracovní sílu. Jsme tedy znovu u školství. Můj obraz Karlovarska je obrazem průmyslového kraje se zachováním potenciálu pro cestovní ruch a lázeňství, které tu je tradiční. Kraj ale nejdříve musí najít jejich symbiózu a vytvořit podmínky pro rozvoj.

Zdroj: Komoraplus.cz